#6 s Terezou Valnerovou

"Ztiším takový ten vnitřní hlas, který člověka jen znervózňuje. Takže se dostávám do klidu a poddávám se plynutí času a jsem připravena na ten správný moment."

Pro další medailon jsem si vybrala fotografku Terezu Valnerovou. Pozorovatelku, která nastavuje zrcadlo svou fotkou nejen těm před objektivem, ale i sama sobě. "Uvědomit si, co znamená práce. A je to něco, s čím teď pracuji i sama v sobě. Snažím se říkat, že práce mě nedefinuje. Že je to jenom práce. A že není něco na tom, že mám práci, která mě baví." Terka pro nás nafotila celou kolekci New Archeology, její práce s (ne)modely má pro mě dokumentární hodnotu.  Přečtěte si nový rozhovor, který jsem s Terkou vedla až z Dánska.

Terka nás fotí v našem studiu v Přístavní

E.L. Terko, často se teď otevírá téma „žena, jako matka pracující, nebo podnikající“. Protože byl den matek a navíc přijdou velké prázdniny, nabízí se tohle téma otevřít a o to víc právě s tebou, když máš skoro stejně staré dítě jako já. Ty jako fotograf musíš práci odvést sama. Já se za dobu, co jsem se stala matkou, snažím více práce delegovat. Přinášet do značky hlavně vize a design a využívám pomoc ostatních při výrobě, nebo vedení značky. Jak se tobě jako fotografce proměnil pracovní režim a je vůbec možné nějakou práci přehazovat na ostatní? 

T.V. Režim se proměnil. Myslím si, že dřív jsem byla zvyklá pracovat hodně. Tím, že nás práce oba bavila, tak jsme tím trávili fakt hodně času. I výlet, nebo dovolenou jsme byli ochotní obětovat práci. Postupem času se s dítětem stalo nemožným realizovat některé věci jako dřív. A taky vnitřní motivace slábla, trávit takhle čas. Takže se to proměňovalo, ať už prakticky, tak i naše mentální nastavení. Začala jsem si uvědomovat, kolik času trávím prací. To je něco, na čem intenzivně pracuju do teďka. I když Mikuláš bude mít čtyři roky, tak je to téma, které se pořád vyvíjí. Nevím, jestli někdy bude vyřešené, ale doufám, že snad někdy.

E.L. Po tom touží asi každý, po nějakém balancu.

T.V. Myslím si, že to nemusí proměnit nutně jenom dítě. Ale dítě je takový zásah do života, že se tomu asi nevyhne nikdo. Je určitě na místě to proměnit, i když dítě nemáš. Uvědomit si, co znamená práce. A je to něco, s čím teď pracuji i sama v sobě. Snažím se si říkat, že práce mě nedefinuje. Že je to jenom práce. A že není nic na tom, že mám práci, která mě baví a zároveň chtít plnohodnotně strávený volný čas. S tím, jak se stavět k delegování, to nevím. Už jsem zkoušela delegovat některé části procesu, kdy jsem nechala někoho vybírat fotky za mě. Přijde mi ale, že to zatím moc nefunguje, možná v budoucnu.

E.L. My jsme s Ondřejem tři měsíce v Dánsku. Ondřej pracovně a já se snažím teď fungovat více remote, když přišla tato příležitost. Zrovna jeden můj kamarád odcházel do Dánska, protože sem šel hledat work-life balance.  Tady vidím, že lidi práce baví, ale dokážou ji kombinovat s časem pro sebe. My se to teď zase učíme.

E.L. Tvým manželem je David Valner, můj spolužák ze sklářské školy a sklářský výtvarník, který se už od dětství pohyboval ve výrobě v jejich rodinné firmě Valner Glass a pomáhal tam na huti. Ty jsi zase bezesporu ovlivněna tím, že tvoje máma celý život fotila exponáty pro Olomoucké muzeum. A je docela zajímavé, že vás toto může s Davidem částečně spojovat. Vnímáš nějaké předurčení pro svůj obor? Nebo jsi třeba mluvila s mámou, s Davidem, že tě napadlo se z toho nějak vymanit, z té cesty?

T.V. Asi jsem nevnímala, že by to byla pro mě předurčená cesta. Spíš jako důsledek toho, co se doma dělo. I můj táta byl fotograf. Fotil fashion fotky, divadlo a takové věci. Spíš lidi. A mamka zase neživé objekty, různé umění, architekturu a tak. Oni nikdy netrvali na tom, že by ze mě chtěli mít fotografku, myslím si, že spíš naopak. Bylo to součástí našeho života.

E.L. Takže fotka pro tebe vždy byla přirozená součást života.

T.V. Mamka pracovala nejdřív u památkářů a fotila na analog. Takže jsem s ní trávila čas v temné komoře v práci, vždycky po škole, po školce. A táta zvětšoval fotky u nás v koupelně, která se proměňovala na laboratoř. Někdy si třeba i udělal ateliér z obýváku, přestavěl ho a fotil tam svou volnou tvorbu, nebo herce, já nevím co, vymýšlel furt něco. Když jsem se na střední začala zabývat sebevyjádřením skrz nějaký médium, tak mi focení bylo blízký. Foťáky jsme doma měli. Prostě to bylo po ruce.

E.L. Snažíte se fungovat s Davidem jako jeden organismus, když máte společný ateliér, nebo se náhodně na určitých zakázkách potkáváte? Vím, že jste před lety spolu fotili hodně svatby. Je to něco, co jste museli omezit kvůli tomu, že jste teď rodina?

T.V. Ze začátku určitě jo, jak říkáš. Všechno jsme měli propojený. David mi pomáhal s některými zakázkami, asistoval mi, nebo mi pomáhal s komunikací s klienty. A já jsem zase hodně pomáhala jemu, byli jsme zvyklí pracovat spolu. Ze začátku nám vůbec nedošlo, že to tak nepůjde. Do té doby, než Mikuláš šel ve dvou letech do školky,  jsme se střídali. Měli jsme to striktně nalajnovaný, že nějaký den jde do práce David, nebo jdu já, nebo půl dne a půl dne. Kdo je dopoledne doma, tak vaří oběd, pak druhý přijde a zůstává s ním. To bylo takové hodně… že jsme počítali čas na minuty.

E.L. To jsme měli taky.

T.V. A taky byly různé konflikty o tom, kdo měl víc času, kdo méně a takové, no…

E.L. Protože najednou řešíš něco, co řešit nechceš, úplně jiné věci, jako jenom předávka dítěte...

T.V. A pak to pomine, docela rychle. To vyřešila školka. Pak jsem byla naopak úplně v šoku, jakože aha, ty jo, my jsme zase spolu v ateliéru, to jsme fakt dlouho nezažili.

E.L. Terko, když fotíš svatby, děláš si nějaké průběžné datové zálohy? Pro mě bylo hrozně stresující, když jsem měla svou první zakázku na snubáky. Ta představa, že si ode mě vybírají něco na celý život. Pak si ale člověk zvykne na tu zodpovědnost, musí. Máš nějaké vnitřní trémy, že zachycuješ nej zážitek pro dva nejbližší lidi v životě? To už je docela velký závazek. A musíš být i dobře naladěná, technika se nesmí pokazit…

T.V. Někdy mám trošku nervozitu z techniky. Ale fotím na dvě karty a mám svůj systém, jak zálohovat data. Úplně to nehrotím. Vím, že jsou lidi, kteří to řeší mnohem víc. Mně se ještě žádný problém nestal, že bych nějaká data ztratila. Vím, že jsou fotografické vtipy, že se fotografové dělí na dvě skupiny: ti, kterým se to už stalo a ti, kterým se to teprve stane. Závazek vůči lidem vnímám silně a vždycky jsem to tak měla. Mě vlastně lehký stres dokáže namotivovat. Dobře se mi pracuje v nastavení, že je to pro ně důležité. Dokážu si ten pocit důležitosti, kterou vnímám od lidí, převzít na sebe a dobře se mi tak pracuje. Naopak se mi nepracuje moc dobře, když někdo chce fotit způsobem: „A mně je to jedno, tak to nějak dopadne, však něco z toho vyjde.“ To je podle mě blbě nastavený. Nebo mně teda nefunguje, takhle pracovat. Dobře funguju ve stresu a v napětí. Když mám na sobě velkou zodpovědnost, tak se dokážu hodně soustředit. Takže tento aspekt mi na svatbách vyhovuje.

E.L. A máš nějaký rituál sama se sebou, nebo potom se snoubenci, jak vždycky začínáš?

T.V. Zakážu si myslet a jenom se tomu poddám. Fotím a důvěřuju tomu, že tam všechno budu mít. Moc to nepromýšlím. Ztiším takový ten vnitřní hlas, který člověka jen znervózňuje. Takže se dostávám do klidu a poddávám se plynutí času a jsem připravena na ten správný moment.

E.L. Být součástí toho absolutně.

T.V. Nemyslet na žádné svoje problémy. Sledovat jenom, co se děje a být u toho. Mně přijde, taky jsem si to ověřila, že tak to funguje nejlíp.

E.L. Neprahnout po nějakém velkém okamžiku.

E.L. Sami jste měli svatbu s Davidem během covidu, včetně roušek. Bylo to pro tebe zklamání, nebo jsi to přijala jako něco výjimečného, na co jen tak nezapomenete? Byl omezený i počet hostů?

T.V. Byl omezený na deset. My jsme si uvědomili během covidu, že to chceme takhle udělat. Nebylo to tak, že bychom měli naplánovanou svatbu, a zrovna byl covid. Bylo to spíš naopak, že jsme si uvědomili, že to je ten prostor, že jsme...

E.L. Že nemusíte řešit, koho pozvete… ☺

T.V. Přesně, no. Že by možná bylo zajímavé si omezit možnosti toho, co člověk může mít. Byli jsme už na 150 svatbách a člověk vidí, co všechno se dá vymyslet. Je podle mě hrozně těžké, když jsi ze svatebního byznysu, vymyslet něco, co je opravdu tvoje.

E.L. Že seš ovlivněná...

T.V. No, jsem zvyklá na svatbě být jako pozorovatel, a pro mě bylo nepředstavitelné být v nějaké jiné roli. Když byl covid, tak jsem byla těhotná, asi dva měsíce před termínem porodu jsme se rozhodli mít svatbu.  Doma jsme se dívali na reality show Love is Blind, jak se tam lidi slepě berou, a říkali jsme si, jak je to zvláštní, že lidi jdou do reality show najít partnera a hned si ho vezmou. Tak nás napadlo, co kdybychom se taky vzali nějak spontánně, bez přemýšlení o tom, jak to udělat, a jakou mít písničku na první tanec. Nám to přišlo vtipné, šli jsme na úřad, oni nám navrhli termín, kdy mají volno, bylo to v úterý, takže pracovní den, a bylo to omezené na 10 lidí. Měla jsem vymyšlený, že budeme streamovat, půjdeme na obřadní místo, a tam dáme mobil a ostatní se budou dívat. Budou stát na náměstí a bude se streamovat, pak vyjdeme a půjdeme na oslavu. My jsme měli 10 lidí, ale musel se k tomu počítat i oddávající a ještě další člověk, takže to bylo vlastně 12. Nedokázali jsme vybrat 2 lidi, který bychom vyšoupli, takže jsme řekli, budete venku všichni. Nakonec nám to povolili, i když jsme měli o 2 lidi víc. Já jsem to tak nechtěla, byla jsem připravena na stream, byla jsem nervózní i z 10 lidí, že tam budou. Na mě to bylo moc. Ale náš oddávající, jeden můj kamarád, mě v té situaci přemluvil, ať to udělám, že budeme rádi. Takže jsem to odkývala a měl pravdu, teď jsme rádi, že tam byli. 

E.L. Pro nás jsi nafotila všechny produktové fotografie z kolekce New Archeology a produktová fotka je podle mě asi trošku obor sám pro sebe. Je to taková samotářská disciplína. Bavilo by tě to každý den, je to takový zen ve fotce, odpočinek od lidí? Nebo ti lidé naopak dávají správné podněty k jedinečnému okamžiku a zachycení ve fotografii?

T.V. Já jsem ráda, když se to zkombinuje, část je tak a část tak. Vím, jak se říká v marketingu, že se má člověk zaměřit na jednu věc a tu dělat pořádně a propagovat ji. Zjistila jsem, že mně to nejde. Hrozně ráda dělám různé obory ve fotce a baví mě dělat i produkt, svatby, rodinu, nebo portréty. Mě baví ta různorodost. Nedokážu se zatím ničeho z toho vzdát. Obojí má něco do sebe. I ta samota, i být mezi lidmi. 

E.L. Je historicky nějaký fotograf, který tě už v dětství ovlivnil? Mě potěšilo seznámení s Alexandrem Calderem na střední. Takový pán hračička, realizoval se taky jako šperkař. Když už nemohl být ve velkém ateliéru, měl všude kleštičky, aby ketloval šperky. Umělec jako životní styl. Pracuješ stále, ale pořád ráda. Kdo ti vnesl takovouhle radost do vedení tvého oboru?

T.V. To bych se musela zamyslet déle, ale nevím, jestli jsem to takhle v dětství měla. Vím, že na vysoké škole jsme měli přednášku od Markéty Luskačové, což je dokumentární fotografka, starší paní. To se mi hrozně líbilo. Měla jsem pocit, že poprvé v životě vidím paní, která dělá kvalitní dokumentární fotku. Je spousta takových mužských velikánů. Mám ráda Koudelku, Kratochvíla a tak. Ale jsou to takoví muži, kteří si žijí svým životem a celý život říkají, že je naplňuje fotka, ale u těch žen mi přijde, že je to jiný, že přece jenom ta zodpovědnost vůči dětem a rodině tam je. Muži fotografové si mohli odjet pryč a neřešit nic. Vnímám to tak, že mužům takový přístup úplně v pohodě projde, vypracují se a pak je společnost oslavuje, platí to napříč obory. A trochu mě to mrzí. Jak jsem viděla paní Luskačovou, říkala nám, jak v mládí fotila a že spoustu toho udělala s malýma dětma, že žila někde v Anglii a tam se potulovala po plážích a měla s sebou syna, tak to bylo hrozně hezký, vidět někoho takovýho…

E.L. Zároveň má něco, co ti chlapi nemají, má tenhle život.

T.V. Určitě. Ale je i vidět, že není tak známá. Když se řekne česká fotografie, tak většina lidí zná hlavně Saudka, Koudelku, Kratochvíla, tato velká jména a žen tam moc není. Ona je známá spíše pro lidi, co se zajímají o historii fotky a to je škoda.

E.L. Možná že o to ani moc neusilovala, ne? Prostě skončila na tom, že spíš dělala ten proces, ale potom…

T.V. Asi jo, no, bylo hezký to vidět. Říkala jsem si, to je super, taková paní, prožila spokojený, naplněný život. Vždycky si našla cestu, jak dělat, co jí baví i s omezeními, který měla. Pamatuji si ten pocit: „Chtěla bych být taková spokojená paní, mít takový vnitřní mír a být tak vyklidněná.“ To se mi fakt líbilo.

E.L. Někteří fotografové vůbec nesnesou práci s nemodely. Je to velký procento úspěšný fotky, šikovný model. Vím, že ty máš práci s nemodelama docela ráda. V čem je to pro tebe jiný a co tě na tom přitahuje? Je to nejistý výsledek trochu, že jo.

T.V. No, asi jo, ale když jsem začínala fotit na gymplu, když jsem si od mamky půjčovala foťák, tak jsem třeba vždycky řekla nějaké kámošce ve škole. Nebo se mi líbila kámoška nějaké kámošky, přišla mi zajímavá, tak jsem s těma holkama chodila fotit. Je to něco, v čem pokračuju i teď, když mě zaujme nějaká osoba, ať už vizuálně, anebo povahou, má nějaký zajímavý příběh, tak mě láká ji fotit. Pracovala jsem necelé tři roky v e-shopu s oblečením, kam každý den docházely modelky a modelové a byli krásní a zajímaví, ale přišlo mně to takové falešné, styl, jakým byli foceni. Kdybych je měla fotit, tak k tomu asi přistupuji jinak než tak, jak se k nim přistupuje obecně. Pozitivní na nich je, že oni se nestydí před kamerou, nebo mají naučené nějaké pózy a je pro ně přirozené takhle fungovat. To je určitě výhoda, když je fotíš. Ale dostat do fotky nějaký osobní příběh lidí je daleko zajímavější. Pro mě to je vlastně nějak…

E.L. Že jsi ochuzená o tu psychologii, že to je víc dokumentární fotka, ne, možná právě, že se to stává něčím trošku jiným, když fotíš ty nemodelky, co?

T.V. Je zajímavé, když z lidí tu krásu, co v nich vidím, dostávám při focení. Oni ji v sobě často nevidí a je to pro mě zajímavější. Myslím si, že by to mohlo být zajímavé i pro firmy, použít někoho, kdo má zajímavý obličej, kdo si nese nějaký příběh, než pořád ty stejné jet na jistotu. Ti modelové jsou takoví herci, vžijí se do nějaké role, kterou jim fotograf dá. Já nechci lidi tlačit do něčeho, co oni nechtějí dělat, nebo se v tom necítí. Mě nezajímá inscenovat nějaké svoje představy, mě zajímá spíš ten člověk a přijde mi, že to taky souvisí s mým vnitřním nastavením, že se mi takhle pracuje líp, vidím v tom smysl. V tom, že se modelka nějak obleče a namaluje a stojí v nějaké zvláštní póze, v tom smysl tak úplně nevidím.

E.L. Možná je to jako když přejedeš lidi photoshopem, nebo že fotíš už výsledek někoho jiného, že jsi jenom takový prostředník něčeho, ale nejsi ten umělec.
E.L. Terko, měla bys ty možnost si přesunout svoje pracovní místo, pracovat chvíli více online? Vím, že jste fotili svatby v zahraničí, máš nějaké takové vize?

T.V. Určitě bych chtěla být méně vázaná na místo, ale souvisí to spíš s tím, že bych chtěla pracovat méně a mít víc volného času právě na to, abych si mohla svojí značku a sama sebe posouvat novými podněty. Já bych ráda začala tím, že bych aspoň měsíc v roce byla někde, že bychom se
přestěhovali pryč a měli klid na přemítání o práci a zhodnocení roku. To se dalo jako cíl a to bych chtěla začít realizovat asi příští rok.

E.L.  Já jsem si tyhle delší pobyty dovolila až teď, od doby, co mám syna.

Terka s Davidem před jejich společným ateliérem v Olomouci

E.L. Nedávno jsi na IG sdílela nějaké nevýhody člověka umělce, který podniká. Je jich určitě dost, jak to máš teď? Já myslím hlavně na ty benefity.

T.V. Snažím si představit situaci, že mám práci nastavenou tak, jak bych to chtěla mít a k tomu cíli se snažím dojít a když mi přijde nějaká poptávka, která nezapadá do toho, jak to chci mít, tak ji odmítnout. Hodně hraje roli, kolik peněz si kdo je schopný říkat. Je to těžké, protože vnímám, jak moc je to taky otázka sebehodnoty a sebevědomí, určitě mě mimo jiné v tomto ohledu ovlivnili rodiče a škola. Sice mi předali řemeslo, ale být v pohodě s tím, že si řekneš o adekvátní peníze za svoji práci, to mi nikdo nepředal, snažím se to teď naučit sama. Je to právě o to těžší, když se člověk s prací moc identifikuje.

E.L. Mně třeba v tomhle hrozně pomohlo právě mateřství, že už to nevztahuju jen na sebe. Čas jsou peníze. Jsem o hodně sebevědomější, být více s rodinou, nejet na totální maximum.

T.V. Zároveň to souvisí s tím, že člověk musí přemýšlet o své prezentaci, že to není jen tak, teď si budu říkat velké peníze a budu si hlídat svůj čas. Je to taky nějaká cesta, člověk se musí snažit, aby to odpovídalo. Hodnota, kterou lidem dáváš.

E.L. Tak děkuju, Terko.

Kde Terku můžete sledovat:
Instagram: @tereza.valner
www.terezavalner.com

Tipy od Terezy Valnerové na aplikace nebo zajímavé stránky, které ji usnadňují každodenní život:

Pic-time - služba, kterou používám pro doručování fotek klientům.

Narrative select - program pro vybírání fotek - nejrychlejší způsob, jak vybírat z velkého množství fotek (například z eventů)

Canva - používám pro vše od tvorby moodboardů pro sebe i klienty, po příspěvky na soc.sítě

Chat GPT - několikrát denně s ním něco konzultuju, nechávám si překontrolovat emaily, ale někdy mi třeba poradí i s tím, co vařit na večeři:))

Offline tipy - led lampička - začínávám prozkoumávat meditaci. Před spaním si čtu, miluju svoji led lampičku s oranžovým světlem

rozhovor – Eliška Lhotská s Terezou Valnerovou
foto – Eliška Lhotská
edit – Alexandra Škampová