#3 s Markem Therem

„Vzpomínám na věci, které jsem nezažil.“

Další MEDAILON s kamarádem, vizuálním umělcem, režisérem, laureátem ceny Jindřicha Chalupeckého Markem Therem. Fanouškem Marie Callas a zeleného smaragdu. Přečtěte si rozhovor a přijměte pozvání na Markovu výstavu k nám do studia, do konce dubna 2024

E.L. Marku, režíruješ svůj život?

M.T. Myslím si, že do určité míry ano. Ale i společnost a blízcí lidé kolem mne mě režírují. Je dán nějaký scénář, který mi mohou předepsat, já ho dopíši a pak režíruji.

 
E.L. Jak dlouho se upravuješ?

Lidé se smějí, že to je stářím, že se člověk dlouho upravuje, ale já jsem se vždy upravoval dlouho. Patří to k tomu dobrému pocitu. Vyjdeš upravená, namazaná, navoněná, máš dobrou náladu. Vyčistíš si boty, odchlupíš rolák od někoho, kdo má zvíře. A jdeš, jsi připravená na celý den, na vánoce, ke stromečku. 

E.L. Většina mých rozhovorů bude se ženami, protože jako šperkařku mě celý život přirozeně obklopují více ženy a to jak v pracovním prostředí, tak i mezi zákaznicemi. Ty jsi pro mne ale výjimečný tím, že se na české poměry dost zdobíš, hodně řešíš módu jako takovou. Nejen, že si módu nakupuješ, ale ji i dotváříš. Opaluješ trička, pářeš, střiháš, náhrdelníky si připínáš jako brože, dáváš věcem nový kontext. Napadlo Tě někdy zrealizovat nějakou vlastní kolekci? 

M.T. Napadlo. Nevím, jestli je to genově, ale děda, který je v Německu, myslím, že se také hodně zdobí. Ne teda šperky, ale když ho někdo vidí z dálky, tak říká, že vypadá jako fabrikant marmelád. Rád opravdu kombinoval a oblékal se rád, dokud to bylo možné, protože teď už je to velice starý pán. Asi před dvaceti lety jsem kreslil svoje kolekce, co by mě zajímalo a jak bych to tvořil. Myslím, že tu sbírku ještě mám. Kolekce by mě určitě lákala. Třeba udělat kolekci jak šperků, tak i s Optiqa Ondřeje Viceny. 

E.L. Kolekci brýlových obrub… 

M.T. Přesně tak.

E.L. S otevřením renovace svého studia jsem zavedla u sebe půlroční výstavy. Ty jsi můj první umělec. Výstava, kterou u nás máš, funguje právě jako určitý skicář návrhů pro naši společnou kolekci. Myslíš, že příští rok tu kolekci zrealizujeme? Třeba leden je takovej náš měsíc, měsíc vodnáře. To by mohl být dobrý start pro naši spolupráci. Co myslíš? 

M.T. Trefit se do těchto lednových a únorových dní je někdy těžké, ale jsou to opravdu naše měsíce, nás vodnářů. Já bych byl velice rád, abychom to konečně uskutečnili. Určitě to nebudu ladit sám, ty máš dobré oko a já se na tu spolupráci těším.

E.L. Proč vlastně kladeš takový důraz na znamení? Vždycky když se potkáš s novým člověkem, tak se o to zajímáš.

M.T. Chtěl jsem si zjistit, v jakém znamení jsou lidé, co mám kolem sebe. Často se to opakuje. Nepřijde jen tak nějaké určité znamení. Některá znamení mám málo a některá často. Mám hodně vodnářů i v privátním životě. 

Vernisáž výstavy Smaragd, Mark Ther a Eliška ve Studiu v Přístavní 15

E.L. V souvislosti s tím se ptám, proč zrovna smaragd…

M.T. Smaragd vlastně není náš kámen, kámen vodnářů, ale nějakým způsobem mě oslovila jeho barevnost. Takže jsem kolekci, která visí u tebe v ateliéru, nazval Smaragd. A také jsem reagoval na prsten, který měla Maria Callas, pěvkyně, kterou sleduji od svých čtrnácti let. Zelená se zlatým je pro mne taková určitá klasika, pro mne to spojení představuje hodnotu, luxus. Do osmdesátého devátého tu byla do určité míry klasika, lidi nosili šperky po svých předcích z první republiky. Pak když člověk umřel, tak se to dávalo do starožitnictví. Ale říká se, že by člověk neměl nosit po někom šperky. Z rodiny asi jo, ale po někom cizím ne. Máš to začít úplně odznova.

E.L. To, že tě zajímají znamení zvěrokruhu, myslíš, že to je i nějaká sonda pro tvůj budoucí projekt? Sociální výzkum?

M.T. Nevím. Někdy si nezapamatuji jméno, ale znamení je pro mne snadnější. Nebuď v šoku, když třeba řeknu „ty jsi vlastně vodnář“ a zapomenu tvoje jméno. V kamenech vodnáře je třeba křišťál, což je zajímavá věc, takže taky bych se nevzdaloval od křišťálu. Mám pocit, že jinak jsou ty kameny většinou do modra. Když je to vzdušné znamení, je to většinou víc do modra, než do zelena. A pak ten křišťál.  

E.L. Sám už jsi zmínil tvou múzu Marii Callas. Nevím, jestli jsi to postřehl, ale právě vzniká nový životopisný film s Marií Callas a hlavní roli ztvárňuje Angelina Jolie. Ty jsi dlouhodobý fanoušek Callas a zpracováváš to ve svých projektech. Neobáváš se, že díky tomuto filmu bude to téma najednou mainstreamové a že už tě to třeba přestane bavit? Nebudeš už objevitelem opomíjeného tématu a pro tvého nového diváka to bude něco, co tím, jak se to bude moc skloňovat, může dostat punc kýče -i ve spojení s hollywoodskými celebritami? 

M.T. Já jsem Callas vnímal jinak, než ostatní pěvkyně, byla něčím výjimečná. Jak způsobem života, tak i tím, co nosila a tak dále. A nebojím se. Ať to bude hrát kdokoliv, tak Callas nevím, jestli osloví širší obecenstvo. Myslím si, že mladá generace nemá zájem o operu. Spíš rap nebo nějaká pop music. Já kdybych ji ztvárňoval, tak hledám takové cesty, že bych ji viděl jako velice starou paní. Točil bych, jak by vypadala v devadesáti šesti a měla by koncertovat. Ona třeba už i Abramovič s ní dělala divadelní hru, Sedm smrtí Marie Callas, takže s tím pracuje spousta lidí. Já neříkám, že bych s tím pracoval často, ale nějaké detaily si vždycky vezmu, třeba tu módu podle ní, posbírám střípky. Byla podle ní i divadelní hra, to se jmenovalo Master class, na tom jsem byl tady v Praze, vznikl už dávno film podle ní, režíroval ho Zeffirelli. Já bych to ale nikdy nedělal, netočil bych film podle ní. Myslím si, že to nedopadne nikdy dobře. Ta herečka to není, nikdy to Callas nebude. Dokonce i seriál podle ní natočili… 

E.L. Snažíš se budovat image volnýho umělce po té, co jsi získal ocenění v Cenách Jindřicha Chalupeckého, nebo si svobodně děláš, co tě zrovna baví a neřešíš, jakým způsobem si to vyloží společnost? Ptám se kvůli tomu, že mám u tebe pocit, že si sjednáváš respekt právě tím, že jsi svůj a neřešíš tolik, co si o tobě někdo myslí. Pracuješ i na menších projektech. Cítím, že si můžeš dělat to, co chceš, protože jseš prostě přesvědčený o tom, co děláš. 

M.T. Jenom chci říct, že člověk už to nějaký pátek dělá. Takže už má nějaké zkušenosti, něco už poznal. Ale to budeš poznávat až do konce života. Budeš se učit, vždy něco přijde, co tě překvapí. Musím říct, že když jsme studovali u profesora Michaela Bělického, tak nejlepší bylo to, že nám nechával volnost. A to je strašně důležité. Že jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Já to miluji, že člověk dostane možnost dělat nějaký projekt, výstavu a člověk si udělá, co chce a k tomu přizve třeba kurátora, který to zmapuje, který o tom bude psát atd. To je prostě skvělá věc, skvělá možnost a skvělá zkušenost.

E.L. Tím, že se celej život pohybuju trochu i v umělecký scéně, tak mě vždycky překvapí, jak jsou umělci respektující k designérům. Cítíš to taky tak, sleduješ, co v designu vzniká? Obklopuješ se produktama, který vznikají od designérů z nejmladší generace? Z počátku mi připadalo, že umělci možná pohrdaj designérama, že to je takovej komerční obor, ale čím víc se s umělcema bavím, jišťuju, že by i oni rádi realizovali něco užitého. Taky dnes ta hranice mezi tím, co je umění a co je design, je hrozně tenká. Sleduješ tu nejmladší scénu?

M.T. Sleduji. Tam je víc možností. Intelektuálové opovrhují designem, jako že to je povrchní, což je absolutně nesmysl, je to prostě součást života a musíš na něčem sedět a cokoliv je, je otázka estetismu. První smysl, jsou oči, co vidí. To, jestli je za tím práce hodně nebo ne, to už vyjádřil Karl Lagerfeld, že to nikoho nezajímá. Ne kolik na tom strávíš času, ale co z toho vznikne a jestli je to dobré, nebo jestli to je zajímavé. Na druhé straně je to trochu trendy. Když jsem dělal interiéry umělcům, tak museli mít návrh od toho, sošku od tamtoho a vázu tadytu a teď frčí skandinávský styl a Expo58 atd… Takže já se vždycky z toho nějak vymaňuji. 

E.L. Je tam hodně PR. Víc než u umění.

M.T. Přesně tak. Ale je to důležité to sledovat, i co se týče módy. Tahle země je malá a když se rozhlédneš do ostatních zemí, tak je těžké držet krok. I co se týče umění. 

E.L. Pro mě osobně je osvobozující, že si díky tomu, že dělám design pro veřejnost, dokážu svoji práci dotovat z vlastních zdrojů a nemusím čekat na nějaký granty. Stresuje tě občas tahle závislost ve financování tvejch projektů v oboru volného umění a videoartu, kde to musí být podmíněný těma zdrojema z nějakejch institucí například? Přizpůsobuješ tím pádem tomu i svá témata?

M.T. Nejsem osobnost, která by ráda žádala, škemrala o peníze od státu, z nějakých organizací atd, protože si myslím, že je to strašně moc práce vyplňovat a není to nikdy ani tolik peněz, že bych úplně byl nadšen. Jiná možnost je třeba žádat u filmového fondu, kde se dá žádat na film, je to nějaký tok větších peněz, to se možná vyplatí. Myslím, že je výhoda, když máš prodej věcí a můžeš to i osobně dotovat a nemusíš žádat a někde lézt po kolenou. Ale jsou tací, kteří jsou na tom závislí a v současné době je grantová politika, někdy to opravdu nejde bez toho. Je spousta divadel, spousta organizací v umění, které by bez těch peněz od státu nemohly fungovat. Já musím říct k tobě, že se skláním k tomu, jak jste s tátou schopní manažeři, jak jste schopni fungovat. Říkal jsem to tvému tátovi a on říkal "To já jsem proti Elišce úplný nic. A ona jak je žena, ta jede" a já říkám "Jo, je dobrá, prostě umí obchodovat". Já si myslím, že to už musíš mít v sobě toho obchodního ducha, nebo jestli to je také v rodině... Když to skombinuješ s talentem, je to skvělá kombinace. 

E.L. Děkuju moc. To je krásnej rozhovor! :)

M.T. Já si myslím, že tohle vůbec nemám. V naší rodině to vůbec není. Myslím si, že mám estetické cítění třeba v oblasti módy, ale obchodní duch mi chybí. To se absolutně nemůžu srovnávat s tebou. To mě baví, že ty zkrátka víš. 

E.L. Na druhou stranu Marku, když jsem se o tomhle bavila s kurátory a majiteli galerií, tak říkali, že ty nejsi povinen tohle ovládat, protože máš agenta, ale já mám pocit, že tady v Český republice je málo agentů a měl by to být tím pádem základ  vzdělání a bohužel k tomu tady nedochází. 

M.T. Jasně, ale jak vidíš, tak ty to vzdělání ani nepotřebuješ. Tvůj táta podnikal... 

E.L. Tím je to přirozenější, když jako dítě to máš, jak když se naučíš mluvit, tak přemýšlíš o číslech. Ale všechno je to o praxi. Lidi se bojí dělat chyby, tak raději nedělají nic.

M.T. Přesně tak. Myslím si, že tyto možnosti jsou u nás velice malé.

E.L. Ve výstavě smaragd, kterou jsi chystal pro nás, zpracováváš téma tělo versus šperk. Jsou tam poměrně erotické výjevy mužského a ženského přirození. Často zpracováváš témata, která se týkají lidského těla, sexuality, nebo historie. Je to pro Tebe určitým způsobem druh terapie? Přemýšlel jsi někdy o tom tak? Měl jsi třeba nějaký problém s nalézáním vlastní identity, proto tě to jakoby obklopuje? Na jedné straně stojí ta sexualita a na druhé straně historie, která jakoby souvisí s tvojí rodinou, nebo obecně s rodinou? Mě hodně ukotvuje to, že právě kopíruju pracovní vzorec někoho z rodiny, mám podobnou cestu. I když byly životní etapy, kdy jsem to chtěla vzdávat, tak jsem si řekla, že jsem se tímto tak nějak ukotvila, že je to správně. Máš v sobě nějaký takový souboj, proč to zpracováváš? A v souvislosti s historií, jestli se pokoušíš zpracovat, proč jsi takovej, jakej jseš? 

M.T. Mě vždycky bavily věci, které jsme se spolužákem Ondřejem neznali, které nás lákaly, které byly tabu, ale nikdy jsem je nebral osobně.  To se týče pedofilie, homosexuality, lásky mezi rodiči. Ani jsem je v historii nenašel, že by byly takové kresby, někde v kroji, kresby čůrajících dětí a Selka kaká. To jsou věci, které dělám, abych si to nějakým způsobem připomněl. Vždycky rád říkám, že vzpomínám na dobu, kterou jsem nikdy nezažil. 

E.L. Občas přemýšlím nad tím, a u tebe obzvlášť, jestli si odborník na lidskou duši může vyčíst z vyjádření daného umělce nějakou diagnózu, nebo máš pocit, že ve chvíli, kdy se staneš profesně umělcem, máš většinu věcí řízenejch? Od začátku letošního roku jsem poprvé v životě začala navštěvovat terapie a od té doby mám pocit, že nemám žádný svý téma, ale třeba to přijde. Cítíš to tak, že se snažíš svoji divnost nějakým způsobem udržovat ve zdravý míře, abys nepřišel o ty témata? 

M.T. Musím se přiznat, že žijeme v bublině. Když se podívám na Ondřeje, jak jde, jak vypadá, tak si řeknu, ten asi opravdu nepucuje někde v nějaké nadnárodní firmě nebo společnosti. Ani já, ani ty. 

E.L. Taky protože se nemusíme nikomu přizpůsobovat. 

M.T. Přesně tak. Nedávno jsem byl se známými v kavárně a oni to chtěli zaplatit a u pokladny jim řekli „nene, ten extravagantní pán už platil“. Tyhle věci mě někdy překvapí a říkáš si „aha, tak asi jsem někde jinde“. Neříkám si, že by to člověk nějak přeháněl. Nemyslím si, že bych byl nějak výstřední, nějak divný. Ale asi pro někoho jo. Ale víš co? Je mi to jedno, protože já třeba nerad moralizuji. Ať si lidi dělají, co chtějí. Ať nikoho nenutí do ničeho. Člověk by se neměl navážet do lidí, co dělají, jak přemýšlí, co berou, kam jezdí. Já si myslím, že to je opravdu věc, do které ti nic vlastně není a starej se sám o sebe, to je důležité. A to se týká všeho. Jak umění, tak ve všem, i v politice. Bude nám lépe, když se nebudeme starat o druhé. Hlavně začni u sebe, ať jsi spokojená a pak si myslím, že OK, nějak si to člověk zvládne. Nikdo neví, co do budoucna bude. Samozřejmě bude se řešit, jestli bude elektrika, jestli to bude drahé, víc nemocí atd, ale jak to je, tak to bude, vždy to tak bylo. Snažit se fungovat. 

E.L. Z toho, co říkáš, tak chápu, že pracuješ intuitivně a přirozeně, spíš než že bys to měl řízený ve smyslu toho, že by jsi si třeba dával pozor, že zobrazíš svoje úchylky. Jestli řešíš to, že na výstavu třeba přijde někdo, kdo se opravdu zabejvá psychikou člověka a že třeba si to bude konfrontovat. 

M.T. Nedávno jsme dělali výstavu, kde hlavní umělec, vystavující, je Karel Malich, což je taková hvězda, všichni to chtějí mít doma, ty ceny jsou závratné atd, ale nějaká paní mi říkala „víte, já jsem ho poznala a ta osobnost a to umění byly velice rozdílné, to vůbec nepatřilo k sobě“. A Maria Callas taky přece říkala „víte, něco jiného je profese a něco jiného je osobní život“. Já bych to nespojoval dohromady. Otázka je, jestli když nakreslíš čůrajícího chlapce, nebo kadící selku, jestli tak doopravdy žiješ, nebo ne. Ale já to divákovi nechám jako rozcestí. Vyber si. Můžeš tak nebo tak. Nikdy mu nechci uzavřít tu cestu, že to má být tak. A to je i ve filmu, necháš prostě ty přesahy nějakým způsobem. A ty nemáš ani právo tomu člověku říct, co by v tom měl hledat. Ať si každý tam najde, co chce.

E.L. Tak ona je to jak tvoje intuice a možná i jejich, jak se to dá vyložit. 

M.T. Jasně, protože já jsem někdy poslouchal ty lidi, co viděli nějaký můj kousek, třeba krátký film a vyprávěli věci, které jsem v životě ani nemyslel, ani neznal. A to mě fascinuje na tom. Se vším všudy. 

E.L. Myslím si, že umělec je svým způsobem prorok, že mluví skrz to umění nějaký věci, který si v tu chvíli sám ani neuvědomil a nevyzrál k tomu, ale je to tam nějakym způsobem zapsaný.

M.T. Může to být, ano. 

E.L. Naposled, když jsme se viděli, tak jsme se bavili o tvé výstavě v Telegrafu. Tento prostor je pro hodně umělců kontroverzní díky svému majiteli.  Ty jsi měl minulý rok v květnu v Telegrafu velkou samostatnou výstavu, která byla hodně výrazná svou surovou vizualitou. v instalaci jsi opravdu realisticky vyobrazil smrt muže, který se očividně neměl špatně a je otázkou, jakým způsobem zemřel a odkud pocházely jeho peníze. Vnímal jsi to tak, že můžeš nějakým způsobem ironizovat tu kontroverzi tohoto výstavního prostoru? Myslím, že asi ne, na druhou stranu pracuješ hodně s kontexty míst. Viď..

M.T. Ty ses mě ptala tenkrát, jestli jsem si udělal srandu z toho majitele. Když ale cítím, že mi ten člověk splní sny, které je těžké uskutečnit a je i nějaký zájem o to, abych něco určitého vystavil v nějakém prostoru, tak já to beru, že to je klient, má nějaký budget. Já nechci řešit toho majitele, nebo toho zákazníka, jakým způsobem přišel k těm penězům. Já nechci moralizovat, přece ani na to nemám právo. 

E.L. Marku, realizoval jsi tedy nějaký svůj sen, nebo jsi reagoval na ten prostor? To mě zajímá, jestli v mejch očích jsi z toho vybruslil, protože je to děsně dvojsmyslný, anebo to bylo vědomí, či podvědomí?

M.T. Nevím, je to možné, na to ti neumím odpovědět. 

E.L. Baví tě víc historie nebo umění? Jestli je pro tebe víc důležitý co sděluješ, nebo jako formou?

M.T. Dřív jsem si myslel, že historie není důležitá. Díky historii můžu pokračovat do budoucna, nebo budoucí projekty. Bez toho by člověk nemohl fungovat.

E.L. Je sekáčová móda a staré věci pro tebe zajímavé téma kvůli historické hodnotě, nebo třeba řešíš udržitelnost věcí, nebo prostě rád hledáš kousky, o které ostatní nestojí, nebo v nich nevidí potenciál? 

M.T. První věc je, že mám rád originální věci. Secondhandy mají výhodu, že co kus, to originál. Za druhé si myslím, že pokud seženeš staré věci, tak ta kvalita je jiná. Věci mohou být lépe zpracovány. Krejčovina, materiály. Oni nešetřili. Ještě se tehdy vyrábělo i ve Francii, Německu, atd. Do třetice když najdeš nějaký 60., 70., 80. styl, je zajímavé to vzít na sebe, když to s něčím zkombinuješ, tak to vypadá zajímavě.

E.L. Myslíš, že jsi sám o sobě pro lidi provokativní, nebo to spíš vnímáš v kontextu české společnosti, která může být možná více konzervativní, když jde o předchozí generaci, která vyrostla v minulym režimu a tvoje témata jí mohou být vzdálená?

M.T. Zajímají mě věci, které neznám. Třeba když vidím obrovské Gucci brýle. Jedny mám, nosil jsem je i v New Yorku, kde jsem myslel, že to nebude opravdu nic zvláštního, ale lidé mě tam zastavovali, že mám skvělé brýle. Působilo to extravagantně a vzbuzovalo rozruch. Mám pocit, že naše společnost na tom není zas tak špatně. Člověk tady může nosit, co chce. Vždycky můžeš někoho najít, kdo tě za to může ztrestat. Za to, že vypadáš jinak. Ale vidíš, že lidé jsou otevřenější. Kluci mají nalakované nehty a jsou namalovaní, identita se najednou ztrácí, nevíš kluk-holka, i to oslovování atd. V osmdesátkách taky byli zmalovaní kluci, ale bylo to trestné, nemohl jsi mít náušnici. Když vidím, že Callasová má zajímavý šperk, tak chci mít podobný. Je mi jedno, jestli je dámský. Mohl bych nosit silonky a podpatky, ale nevydržím to, jak lidé čumí. A co, máme lézt do šuplíku? Od toho tady jsme, abychom lidem udělali atmosféru. 

 
E.L. Pouštěla jsem si s tebou rozohovor a pak díky nějakému algoritmu na YouTube mi tam vyskočil rozhovor s Pepou Maršálkem, cukrářem. Hledáš v tom nějakou souvislost?

M.T. Ne. Možná, že kdyby mi něco upekl, tak to rád ochutnám a řeknu mu „tak seš vopravdu dobrej … cukrář.“

E.L. On dělal v pořadu Peče celá země. Sledovals to?

M.T. Ne, nesledoval, mě to ubíjí, protože to neumím, ale rád bych to ochutnal. Líbí se mi, jak všichni najednou pečou a všichni to umí, všichni tomu rozumí. Víš, takhle kdyby začala Kreslí celá republika!

E.L. Seš jedinečnej tím, že máš rád kolem sebe lidi, který hodně jedí. Až mi přijde v souvislosti s tebou, že to jídlo je erotický. Proč máš tak velkej vztah k jídlu?

M.T. Protože přes jídlo jde pocit štěstí. Z té zóny žaludku a střev jde pocit štěstí a to je strašně důležité, když ti chutná a máš nějaké pozitivum.

E.L. Dáváš mamince někdy šperky?

M.T. To bych si nedovolil. Já bych ji zdobil jako Callas, ale ona je spíš sportovní žena. Ani kabelku bych si nedovolil. Šátek kdybych jí koupil Hermés, tak nevím, jestli by z toho měla radost, třeba by si řekla „hm, to je pro starý báby“.

E.L. Tak díky, Marku! Stopuju rozhovor.

Kde Marka můžete sledovat:
Instagram: @mark.ther
TikTok: @markther1

Informace, inspirace a zábava podle Marka:

Sudety v proměnách času, Prázdné domy, Urbex – Zapomenutá místa  – Facebookové skupiny. To vše je moc zábavné a jsou to pro mě jako zprávy, aktuality.
Vinted – sem chodím pro hadříky.
ARTIA – zde sleduji aukce obrazů a vše do roku 1945.

rozhovor: Eliška Lhotská s Markem Therem
foto: Eliška Lhotská a Quido Vicena
edit: Alexandra Škampová