#2 s Michaelou Bachoríkovou

„Kdybych si dělala plány, tak s tím nikdy nezačnu.“

Náš druhý MEDAILON je nahlédnutím do dlouholetého přátelství, plný květin a inspirativních pohledů na práci nebo (ne)dělení rolí mezi partnery. Eliška fotila a zpovídala květinovou designérku Michaelu Bachoríkovou.

E.L. Míša je již 20 let mou spřízněnou duší, člověkem, který mě hází do přítomnosti. Už od střední jsme se motivovaly k lepším výsledkům a na intru pokreslily nespočet skicáků. Zvu vás do zákulisí květinových instalací, za kterými stojí jedna skvělá sochařka, která se zamilovala do netypického a pomíjivého sošného materiálu…

Míšo, my se známe opravdu dlouho, studovaly jsme bižuterii na střední sklářské škole v Železném Brodě a dojížděly spolu do Prahy. Ty ses pak zamilovala do našeho spolužáka Davida a rozhodla ses pokračovat na soše na Ostravské univerzitě, kde David dělal malbu. Teď máme obě rodinu a vlastní podnikání. Ty máš značku 2DIVI, pod kterou vytváříte ojedinělé květinové instalace. Na střední nás obě strčili naši tatínci, sklářští výtvarníci Vladimír Bachorík a Zdeněk Lhotský, oba absolventi pražské UMPRUM. Tvůj táta dlouho dělal květinové instalace pro Four Seasons. Byl v tom hodně výjimečný a pro klienty zajímavý právě i díky svému přesahu do umění. Jeho realizace totiž byly více sochami než květinovou dekorací. Mě inspiroval přinejmenším v tom, že můžeš jakékoliv řemeslo povznést na něco, co se stává uměleckým dílem. Ovlivnilo tě to nějak? Věděla jsi, že máš díky tomu předpoklad vidět věci jinak?

M.B. Takže za prvé, David se zamiloval do mě, ne já do něho. Pak jsem si řekla, že by to asi šlo. :-) To je těžká otázka s tím tátou. Přijde mi, že mě to určitě muselo ovlivnit, protože to přece nemůže být náhoda. Zároveň si to ale neuvědomuju, nedokážu si vzpomenout na nějaký konkrétní moment. Nebrával mě do Four Seasons, aby mi ukazoval, jak instalace dělá. Ani mi o tom moc nepovídal. Vždycky se pochlubil hotovým dílem, jak krásně vypadá, ale myslím, že to měl opravdu jen jako takový svoje umění, než že by mě do toho řemesla chtěl pozvat dál.

E.L. Alespoň ti ukazoval svoje věci, můj táta mi třeba neukazoval svoje návrhy.

M.B. To jo, asi ho i zajímá můj názor, ale nikdy jsem třeba neviděla, jak se čistí kytky nebo kde se kupují. Spíš jsme se bavili o tom, jak skládá barvy a že to dělá dobrý kompozice…

E.L. Mimochodem, myslím, že ho určitě zajímá tvůj názor, když se tu stavoval, svěřil se mi, že podle něj to děláš líp než on a taky víc volně…

M.B. :-)

E.L. Takže, když budeš chtít něco propsat do své dcery, budeš jí ukazovat svou práci?

M.B. Já nevím, nikdy dřív jsem totiž nepřemýšlela, že budu dělat kytky. Možná jediné, co mě napadlo, bylo, že bych se ráda živila jako designér nebo uměním, proto jsem to i vystudovala. Začalo to až díky Anetce (spolužačka z bižuterie), protože mi dala vědět, že někoho hledají v květinářství. Já jsem si říkala, hmm, v květince zrovna dělat nechci, ale zkusím to jako brigádu. Nakonec jsem zjistila, že mě to hrozně baví.

E.L. Já jsem tam byla taky a vyhodili mě. :-)

M.B. Hahaha.

E.L. Je to vlastně docela vtipný, tehdy jsme se tam setkali skoro všichni z bižuterie.

M.B. Je to asi něčím taková podobná práce…

E.L. To jsem si myslela taky, ale ukázala se jako o dost rychlejší.

M.B. Mě se tam líbila ta dřina a to, že dělám rukama. Taky mě bavilo se zase učit, třeba vazby, jak udržet velkou kytici… Vlastně to byla taková další škola.

E.L. Takže ani tahle zkušenost pro tebe nebyla příprava na to, že jednou budeš dělat to, co táta?

M.B. Vůbec. Spíš to pro mě bylo o tom, že mě zrovna bavilo pracovat s těma holkama. Rozhodně mě tehdy nenapadlo, že si otevřu něco svýho nebo založím značku.

Dnes se květinami od 2DIVY můžete kochat třeba v prodejnách NILA a vybrat si tam přitom šperk z našeho ateliéru.

E.L. Je vtipný, že mě tvůj táta inspiroval vlastně hodně, třeba v tom, že se to dát dělat artovějším způsobem. Já jsem si tehdy dokonce udělala i květinářskou rekvalifikaci, kdyby to se šperkem nevyšlo. První kolekce však byla úspěšná a díky tomu jsem si založila značku. Vždycky si ale ráda něco amatérsky uvážu a mám pocit, že není lepší práce. Je to pro mě hodně meditativní. Jsi v absolutním propojení s přírodou, poznáváš ji. Vnímáš to taky tak, nebo teď, když už máš svou značku, zapomínáš vnímat vůni kytek, soustředíš se na zakázku a prostě „socháš“?
 
M.B. Nikdy jsem to neměla jako meditaci. Spíš mám nějakou konceptuální vizi a potřebuji materiál, kterým se staly z velké části kytky. Postupem času se ale víc a víc propracovávám právě k přírodě a meditaci skrz práci. Je to možná tím, že já sama rostu jako člověk. Hodně mě v tom ovlivnila také Šárka (spolumajitelka 2DIVY), která je s přírodou v souznění a potřebuje ji. Šla na to přesně naopak, miluje přírodu, cestování, a proto tohle byla její vysněná práce. Mně se ty kytky tak nějak staly. Čím víc s nimi pracuju, zjišťuju, že je to vlastně skvělá práce.
 
E.L. Miluješ taky tanec, jsi schopná si najít čas a jít tančit každý den, i když máš rodinu. Obdivuju tě za to. Já jsem se k tomu zatím nedokopala. Vlastně si představuju, jak spojuješ tyhle dvě vášně. Nestačí ti dělat rukama u stolu, ale potřebuješ tančit celým tělem okolo květin. Občas děláte větší instalace, je to fyzicky náročné. Baví tě na tom to, že zapojuješ celé tělo?
 
M.B. Tančení mě fakt strašně baví a přemýšlím, že bych se tomu chtěla věnovat víc. Tvoje představa, že tancuju v ateliéru s kytkama je romantická, ale pro mě je hodně důležitá právě ta fyzická práce, baví mě si máknout. Odlít sádru, doběhnout si pro kýbl s vodou, odříznout trubku, zabrousit ji a zasadit do sádry, než ztuhne… Je to rychlý rytmus, jsem v takovém flow, kdy se musím hodně soustředit. Někdy zase jedu na kole a objíždím celou naší vesnici, abych našla jednu olišejníkovanou větev.

E.L. Vaše značka je hodně ovlivněná tvým zájmem o výtvarné umění. Je pro tebe důležité, aby to klient vnímal? Je to něco, čím se chceš vyhranit mezi ostatními aranžerskými studii?
 
M.B. Já moc nemívám věci promyšlený. Dělám je tak, jak je dělám, protože to jinak neumim a nic jinýho mi nepřináší takový pocit štěstí. Když uvážu obyčejnou kytici do vázy, je to fajn, ale nepřináší mi to dostatečnou míru štěstí. Když vymyslím něco, co vyšlo přímo ze mě a souzní to i s tím, co po mě chce klient, vše do sebe zapadne a já jsem šťastná a zároveň hrdá, že jsem to vymyslela.
 
E.L. Já to mám taky tak. Tolik nepřemýšlím o marketingu, ale je zatím spíš má seberealizace. Myslím, že v tom dnes tkví úspěch značek. Když to, co dělají, vychází z potřeby, kterou mají uvnitř. Pokud je za tím hlavně kalkul, je to pak podle mě dost vidět.
 
M.B. Já bych to tak ani neuměla…
 
E.L. V Portugalsku, kde jsme i s partnery a dětmi byli na umělecké rezidenci, jsi vždycky odběhla na lov květin. Vím, že to děláš i u nás, abys svoje výstupy ozvláštnila o druhy květin, které si nekoupíš. Ta jinakost je to, co tě na tom nejvíc zajímá?
 
M.B. Já už jsem toho tolik nasbírala a viděla, že mě málo co překvapí. Takže bych neřekla, že jdu do přírody kvůli jinakosti. Je to často spíš praktická záležitost a taky ekologická, z čehož mám pak lepší pocit, i když to není hlavní cíl. Spíš mě baví ten proces. Je to jak hledání kešek nebo pokladu, kdy najednou najdeš skvělý kytky, který se někde vysemenily jako plevel.

Míšino květinové království při portugalské Casa T., kde vznikal i první MEDAILON, s designérkou Eliškou Monsportovou.

E.L. Mám tě vyfocenou, jak si v Portugalsku vybíráš mezi spadlými sušinami. Je v tom pro tebe i třeba etický rozměr, že je to něco zbytkového…
 
M.B. Já myslím, že to mám spíš jako dítě, které něco objeví a chce to, haha. Zároveň když vím, že jsem to sesbírala způsobem, který nikomu neškodí, a navíc jsem tím třeba uklidila, tak je ten pocit samozřejmě ještě lepší. V naší tvorbě je to ale spíš jen doplněk. Protože, když děláme velkou zakázku, tak ani nemůžeme takhle jezdit po polích a doufat, že vše najdem.

E.L. Míšo, známe se už 20 let a ty se vždy hezky staráš o to, abychom se jednou za čas viděly a je toho stále hodně, co nás spojuje. Jsem ráda, že můžu cítit takové napojení bez velkého vysvětlování, proč třeba zrovna nemám čas se potkat. Obě se hodně věnujeme práci, protože ji milujeme, a obě máme vztah, ve kterém se partneři respektují v rodině i v kariéře. Ty máš dceru Mínu, která na jaře oslavila 5 let. Byla jsi pro mě vždy inspirací v otázkách, jak skloubit práci a rodinu. Jaký režim tobě s Davidem pomohl udržet si vaše pracovní nasazení a zároveň se věnovat dceři bez chůvy?

M.B. Naštěstí oba máme práce, kde nemusíme být od rána do večera. Ta naše firma je fakt malinká, základ jsme já a Šárka. Už jsme jako rodina, takže se dokážeme na všem domluvit a dost si vycházíme vstříc. David to má úplně super, protože maluje. Občas má zakázku, což znamená, že se spolu musíme dohodnout, ale většinou maluje, když má nutkání, než že by mu to někdo nařídil. Jasně, někdy vzniknou třenice, kdy on má nutkání a já zrovna zakázku, ale dá se to skloubit. Mína byla navíc moc hodný dítě a bavilo jí se mnou být furt někde jinde. Doma to bylo vlastně nejhorší, takže jsem ji brala s sebou do práce, protože tam byla spokojená, byly to pro ni jiný vjemy.
 
Teď už Mína chodí do školky. Někdy je to náročnější, třeba před Vánoci, kdy ji vidím jen ráno a večer nebo dva dny v týdnu, když mám volno. Pak je to spíš o tom, že se David musí psychicky připravit, že nemůže jít do ateliéru. Už jsme si ale zvykli a víme, že to musíme to obětovat, abychom byli spokojení. Jinak totiž máme skvělej život. Řekneme si, že za týden pojedeme na dovolenou, kdy ani jeden zrovna nemáme zakázku, a prostě odjedeme. To je volnost, kterou já potřebuju. Pracovat kdykoliv chci, často i o víkendu, a potom si dát zase delší volno, aby se člověk do práce rád vracel.
 
E.L. Vím, že jste se s Davidem střídali třeba po dnech. Bylo to pro mě inspirativní. Myslím, že pro nás s Ondřejem byl jeden z důvodů, proč spolu chceme být, podobný náhled na to, jak chceme vychovávat děti. Máme to docela fifty-fifty. Vy jste si pravidla nastavili hned, nebo jste o tom museli více diskutovat? Myslím, že tahle doba je v tom úžasná, a to nejen pro matky, které chtějí pracovat, ale i pro otce, kteří chtějí vidět vyrůstat svoje děti.
 
M.B. Mně se hrozně těžko mluví za ostatní lidi, protože žiju ve svojí bublině. Přijde mi ale nejúžasnější, když to mají partneři rozdělený tak, že ten, kdo má zrovna energii, tak hlídá dítě a vaří, a ten, kdo jí má míň, to nedělá. Já jsem nikdy neviděla moc velký rozdíl mezi ženskou a mužskou rolí. Proto jsem si našla partnera, který je k tomu otevřený a neuznává to, že by jen on chodil do práce a já byla doma.

David, Míša, Eliška a Ondřej s dětmi v Zambujeira do Mar.

E.L. To mi přišlo i v Portugalsku, že jste byli hezky sladění. Nemuseli se moc domlouvat a v tom předávání si energie jste byli dost synchronizovaní.
 
Samozřejmě, s dítětem je to vždycky náročný, ale člověk si musí uvědomit svoje priority a to, že je vlastně štastnej. A taky to, že je to náročný pro oba dva úplně stejně.
 
E.L. Myslíš, že David oceňuje to, že může být víc s Mínou?
 
M.B. Určitě, a hlavně to, že má volnost. Může malovat a zároveň být s dcerou. Vím, že on by to asi neriskl, aby byl malířem na volné noze a já neměla žádný příjem. Takhle jsme to riskli oba dva. To břímě neseme tak nějak pospolu. Musíme být ale na sebe naladění, což asi každý tak nemá.

E.L. Miluju tvůj jedinečný styl. Dokážeš skvěle kombinovat barvy, materiály, sekáč s novými věcmi. Když jsme se bavili s tvým tátou, zjistila jsem, že ses dostala na oděvní školu, což jsem vůbec nevěděla. Teď mi tvé oblíkání dává smysl, vnímám to jako nějaký tvůj ventil…
 
M.B. Znova mě to dost baví. Nedávno jsem byla zase na Točný, tam je takový velký sekáč. Koupila jsem si několik kousků a měla z toho fakt radost. Aby mi ale oblečení přinášelo radost dlouhodobě, je pro mě důležitý si nákup sama před sebou obhájit. V sekáči mám dobrý pocit, když těm věcem dám druhou šanci. Udržitelnost je pro mě téma, ale zjišťuju, že je to hlavně o mém pocitu. Oblečení ve mně vzbuzuje nějaké emoce a ty jsou lepší, když vím, že jsem si tu věc koupila proto, že ji fakt chci. Jsem totiž trochu shopaholik, ale tímto to brzdím. Za mě je skvělý kombinovat hledání pokladů v sekáči a jednou za čas si koupit nějaký dražší model.
 
E.L. Je šatník a šperkovnice něco, co buduješ postupně, nebo máš období, kdy se ti styl mění?

M.B. Nedávno jsem zjistila, že mi nevyhovuje mít v šatníku jen pár kousků v jednotném stylu. Já taková nejsem, nejde mi to. Mám tam celkem dost věcí, ale zjistila jsem, že všechno je nositelný, jen to musím dobře zkombinovat. Dokonce se v těch outfitech pak fotím, abych měla takový inventář. :-)
 
E.L. To je podle mě docela dobrý, když se chceš hezky obléct, ale nemáš náladu nebo čas to vymýšlet.
 
M.B. Přesně tak, to mívám často. Co se týče šperků, mám pár kousků od tebe, ale jinak myslím nenosím další designéry. To, co se mi opravdu líbí je třeba aktuálně nad můj rozpočet a laciná bižuterie mě zase nebaví, tak jsem si začala šperky sama vyrábět.
 
E.L. Koukám, korálky hlásí návrat. :-) Mně to taky občas láká, myslím, že pro nás je v tom hlavně nostalgie.

U oceánu s náušnicí z kolekce SO

E.L. Ještě v souvislosti se šperkem a uměním… Kytky jsou hodně pomíjivé. Řešíš někdy, že do realizací vkládáš duševní hodnotu, ale ta věc tu nezůstane ani v řádech roků nebo měsíců?
 
M.B. Pro mě je nedůležitější ten začáteční proces. Miluju, když do sebe všechno zapadne a tím pádem vím, že jsem na to přišla. Dodělat to a hezky dotáhnout celou akci je pro mě až druhotný. V tom je zas dobrá Šárka. Jsem samozřejmě ráda, když se to nakonec líbí, ale nevzbuzuje to ve mně tak silný emoce, jako proces nápadu a výroby.
 
E.L. Teď ti nechci nic podsouvat, ale když jsem si třeba zlomila prst nebo byla těhotná, zamýšlela jsem se nad tím, co se stane, když už tu práci nebudu schopná fyzicky vykonávat…
 
M.B. Já si myslím, že se mi docela dobře daří žít v přítomnosti, takže mě to tolik netrápí. Veškerý věci, který se mi staly, se měly stát a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co bude. Třeba v mé poslední fázi těhotenství jsme se Šárkou začaly rozjíždět značku. Všechno tehdy vyšlo. Kdybych na to myslela a dělala si plány, tak s tím nikdy nezačnu, protože bych si řekla, tyjo, vždyť budu mít dítě, začnu až mu budou tři… Není to ani plánované neplánování, jsem na tohle prostě spíš flink, žiju teď, maximálně týden dopředu.
 
E.L. Tak jsi asi už přejala květinové myšlení. Víš, že není třeba zabývat se budoucností, když možná není tak dlouhá.
 
M.B. Vidíš, to mě nenapadlo. To je hezký. :-)

E.L. Ještě jsem se nezeptala, jestli se s Davidem tvůrčně ovlivňujete? Napadlo tě někdy namalovat obraz?
 
M.B. Jo, napadlo. Když vidím, že se to Davidovi fakt povedlo, tak mám takovou tu chuť to chtít taky udělat. Asi to ale nechci tak moc, jinak už bych se do malování dávno pustila. David to dělá vlastně za mě, máme byt plný jeho obrazů. Spíš bychom se měli znovu naučit sdílet svoje výtvarný pocity. Už jsme trochu zapomněli to, co nás na začátku spojilo, a to byl společný názor na umění. Myslím, že právě díky tomu máme i společný pohled na jiný věci, a proto nám to klape a už se o tom asi nemusíme bavit, ale mohli bychom to zkusit prolomit a znova se v tom tak trošku zamilovat. Mně se zase tohle líbí na vás s Ondřejem, že hodně řešíte svou tvorbu a dost vás to spojuje.
 
E.L. Tak děkuju, Míšo.

Míša před letenskou Líčírnou. 2DIVY dále spolupracují třeba s brněnským i pražským Book Therapy nebo prestižními eventovými agenturami.

Pár nejen nákupních a tanečních tipů od Míši:

Second Hand Land - nejlepší sekáč, kde nakupuji oblečení
Estatic Dance - sem chodím volně tančit
Form Factory - sem chodím tančit, když potřebuji pravidla
Tudy nejčastěji jezdím na kole
Můj nejoblíbenější obchod kromě Hornbachu

rozhovor: Eliška Lhotská s Michaelou Bachoríkovou
foto: Eliška Lhotská
edit: Michaela Moravec